Krčské mystérium aneb Máchův podivný výlet

Je tomu už pár let, co byl v médiích propírán dopis, který napsal Karel Hynek Mácha svému příteli Eduardovi Hindlovi. Popisuje v něm svůj velmi nevšední zážitek v podobě krátkodobého výletu do 3. tisíciletí. Jakou roli v tom sehrál Nový Hrádek ukrytý v Kunratickém lese? A mohl být právě on oním místem, kde se čas na chvíli zastavil?

Dopis jednoho z našich nejvýznamnějších básníků nejen 19. století je datován k 10. srpnu 1836, a byl údajně napsán krátce poté, co autor Máje navštívil hrad Houska, jenž je opředený mnoha záhadami a též je dle starých spisů označován jako brána do pekla. Ta se v jeho útrobách údajně dodnes někde nachází, ale otvírá se jen za určité konstelace. A zřejmě na tu měl „štěstí“ právě Mácha.

 

Cesta do jiné dimenze

Mácha přesvědčivě popisuje, jak se dvě hodiny po půlnoci temným podzemím skrz „děsivou nicotu“ dostal na místo, o němž neměl pochyb, že jde bezpochyby o skutečné peklo. Pojďme se podívat na několik úryvků dopisu o něco detailněji.

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“

S trochou zdravého cynismu můžeme říct, že na začátku se zde mluví o městském smogu, který na člověka neznajícího výfukové výpary bude mít zřejmě efekt „pekelného“ zápachu, zatímco pískovcová vyhlodaná doupata značí panelové domy a byty v nich.

 

 

Další výňatky zní podobně apokalypticky:

Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel…“ Zde je řeč patrně o stožárech vysokého napětí, které člověku z 19. století skutečně mohly připomínat netvory hyzdící krajinu.

Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, šaškovskou veteší oděné…“ Tady už jsme ve dne a zřejmě za slunečného dne, jelikož Mácha potkává lidi se slunečnými brýlemi a řádně vyletněné, tedy není divu, že móda 21. století mu přijde směšná. Nám ostatně někdy taky, že?

…štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty nešťastníky.“ V této fantaskní alegorii můžeme snadno identifikovat prodloužené autobusy s takzvanou harmonikou a zapnutými předními světly, do nichž nastupují lidé spěchající do práce.

 

Krčský les na scéně

V jednu chvíli se při svém děsuplném putování setkává s dívkou „s tváří jako anděl, ve zlatých vlasech černou čelenku obepínající tvář“. Podle popisu má slečna na sobě pravděpodobně walkmana se sluchátky, které sundá, když na ni Mácha promluví s otázkou, kde se nachází. Dívka mu odpoví, že v Praze. Zmatený básník se dožaduje letopočtu a dostane se mu odpovědi, že je rok 2006. Dívka si zřejmě o Máchově střízlivosti myslí svoje, zakrouží prstem po čele a opustí ho.

Čím dál popletenější básník se nakonec dostává až k místu, kde „…kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny – spousta smetí kolem!“ S očima navrch hlavy si uvědomí, že to místo poznává, byť vypadá jinak, než jak ho znal on. Na blízkém turistickém rozcestníku stojí špatnou češtinou název místa: Nový Hrádek! Mácha stál v samém srdci Kunratického lesa.

Překvapí ho nejen proměněný mateřský jazyk, ale i spousta odpadků, které se kolem válejí. Tam Mácha ztrácí vědomí a probouzí se až zpátky ve své době.

 

 

Věřte, nevěřte

Je skutečně možné, aby se Mácha přesunul o celých 170 let do budoucnosti a strávil tam noc a část dne nebo šlo jen o bujnou halucinaci? Dopis je sepsaný pouhé čtyři měsíce před básníkovou smrtí. Musel snad Mácha předčasně zemřít, aby tajemství cestování v čase nestačil včas prozradit dalším? A co na dopis říkal sám Eduard Hindl, toho času hajný zaměstnaný v okolí Housky? Věděl snad i on o tom, že z Housky vede dimenzionální díra k Novému Hradu?

Jedna věc je přinejmenším jasná – přepis tohoto dopisu se poprvé objevil v knize Čas hradů v Čechách 3. Autoři nás notnou chvíli nechávali na pochybách, až nakonec později přiznali barvu, že se rozhodli trochu přihřát polívčičku oné pověstné tajemnosti hradu Houska a vše si vymysleli. Mnoho čtenářů však mystifikaci uvěřilo, už jen proto, že jazyk byl skutečně psán v máchovském stylu.

Říká se, že na každém šprochu pravdy trochu. Stejně tak je to s lochneskou, Yettim nebo Wendigem. Kdo ví, jak to celé bylo, možná sami autoři díru mezi dimenzemi objevili, ale rozhodli se ji popřít, aby ji nikdo nemohl zneužít. Možná když se vydáte na Nový Hrad, tak v temných zákoutích zahlédnete něco tajemně uhrančivého i vy…

 

Celé znění Máchova dopisu si můžete přečíst zde