V rozhovoru se dozvíte, jak dnes Antonín Panenka a Karol Dobiaš žijí, jak tráví čas po úspěšné kariéře, ale také to, jak podporují své bývalé spoluhráče nebo jak hodnotí současný fotbal. Dojde i na otázky, na které si zatím nikdo netroufl se pánů zeptat. Užijte si netradiční rozhovor, tentokrát bez otázky na kultovní penaltu. I když…
Jsme rádi, že jsme vás zastihli právě v Krčském lese. Jaký k tomuto místu máte vztah?
Karol Dobiaš (KD): Já kousek odsud bydlím, jsme z Braníku. A do Krčáku jezdím rád už proto, že tady děláme s Tondou Panenkou fotbalové vystoupení pro děti. Konají se tu dětské dny, už jsme tu vystupovali asi čtyřikrát. Vlastně od doby, co je to tu zrevitalizované. A vnoučata sem beru občas do místního zoo koutku, na muflony.
Antonín Panenka (AP): My jsme tu mívali výjezdní tréninky, když jsem na Bohemce dělal asistenta trenérovi. Je to tu ideální na kondiční přípravu. Jinak já jsem měl ke Krčáku vždycky blízko, pro mě jako dnes už mimopražského je to hodně oblíbená část Prahy.
V Krčáku je i takzvané lesní fotbalové hřiště. Chodíte si sem zahrát?
AP: Tam jsem ještě nehrál, ale viděl jsem ho a hodně tuhle aktivitu oceňuju. Protože ono už dneska není moc míst, kam si může jít jen tak zakopat někdo, kdo se třeba nedostal do žádného sportovního klubu.
KD: Souhlasím, je to opravdu jedno z mála hřišť tohohle typu a je dobře, že si mladí můžou přijít jen tak zahrát, toho pohybu mají čím dál míň.
Od roku 2017 se v části revitalizovaného parku Nové Roztyly, který na Krčák navazuje, nachází i discgolfové hřiště. Zkusili jste si někdy zahrát i tento méně známý sport?
AP: Je to hodně netradiční hra, ale zkusil jsem to, právě na tom dětském dni, které tu děláme. Ale moje srdce samozřejmě patří fotbalu.
KD: Já se přiznám, že jsem to nikdy nehrál. Ale když vidím, jak se tomu tady věnují a jak je v parku hřiště udělané, uvažuju, že si zahraju s vnoučaty.
Krčák kromě vycházek nabízí i spoustu možností k běhání. Je pro fotbalistu lepší tréninkový ovál, nebo přírodní lesní stezka?
AP: Jednoznačně příroda. Nejenže je pak ten trénink ozvláštněný, zajímavější, ale podklad pro běh není tak tvrdý, pruží to. A taky je to i takové vyčištění hlavy, když běháte v přírodě.
Jak vlastně tráví fotbalista období po aktivní kariéře?
KD: Ještě donedávna jsem občas hrál (Karolu Dobiašovi je 71 let, pozn. red.), ale loni jsem si při zápase v Albrechticích zlomil žebra, takže jsem tím tu svoji aktivní činnost nadobro ukončil. Teď dělám besedy, autogramiády a samozřejmě vždycky je čas na Bohemku a Amforu, třeba čestné výkopy a tak. A samozřejmě pořád musím předvádět tu svoji disciplínu žonglování s míčem.
AP: Já jsem stále čestný předseda Bohemky, hraju se starou gardou a taky jsem předseda Nadace fotbalových internacionálů, kde pomáháme bývalým hráčům, kteří aspoň jednou hráli za nároďák. Pomáháme jim, aby ten jejich fotbalový důchod za něco stál. My jsme tenkrát takové možnosti, jako mají hráči dnes, neměli, takže tihle naši kolegové, bývalí fotbalisti, mají občas opravdu vážné existenční problémy. Nadace jim tedy pomáhá všechno to zvládnout, odvézt je třeba k doktorovi, zaplatit léky. Jinak se samozřejmě snažím pořád sportovat, je to radost, takže se tak nějak udržuju v kondici.
Jaké to je mít odehranou podstatnou část kariéry v Trnavě a v Bohemce a pak jít trénovat Spartu s tím, že nastoupí právě proti jednomu z těchto srdcových týmů?
KD: Já jsem z Trnavy, takže moje srdce patří Spartaku, ale samozřejmě i Bohemka je moje životní láska. Ale marná sláva, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Když jsem trénoval Spartu, do Ďolíčku jsme prostě jezdili vyhrát, chtěli jsme body, tak to je. Samozřejmě mě pak třeba v Trnavě vypískali, dvacet tisíc fanoušků, ale tím jsem získal hroší kůži a bral jsem to, jak to je: Trénuješ Spartu? Pak chceš body získat třeba i v Ďolíčku.
A vaše přezdívka Patio? Jak to vzniklo, co to znamená?
KD: Hrál jsem pravého obránce a při běhu jsem vyhazoval paty, lítaly mi do stran. A trenér si toho všimnul, nějak ho to zaujalo. A z toho to vzniklo. A tady Tondovi, který je mezi fanoušky známý jako Páňa, jsme říkali Fous. Asi není třeba vysvětlovat, proč.
Co prezidenství fotbalového klubu obnáší?
AP: Je to čestná funkce, jde hlavně o šíření dobrého jména našeho legendárního klubu. Zahrnuje to vztahy s partnery a sponzory, účast na jejich akcích, kde mě chtějí na fotky nebo proto, abych něco řekl, zavzpomínal… Ale samotný klub nevedu, o ničem důležitém nerozhoduju, nemusím do Ďolíčku denně chodit jako do práce.
Nemusím asi nikomu připomínat legendární penaltu. Udělal jste někdy rozhovor o fotbale, kde otázka na ni nepadla?
AP: Když je to rozhovor nebo reportáž se zahraničním novinářem, tak tam vršovickej dloubák samozřejmě nechybí. S domácími novináři si třeba předem řekneme, o čem rozhovor bude, že penalta zmíněna nebude, že to bude třeba o tom, jak trávím Vánoce, a stejně se nakonec zeptají.
Jaké byly vlastně vaše začátky? Chtěli jste být fotbalisty už v dětství?
AP: Jsem původně z Vinohrad a fotbal byl všude okolo, tak jsme taky hráli, hlavně v parku u vodárny. Tenkrát se dalo hrát i na ulici. Ale že bych byl fotbalista, mě tenkrát ani nenapadlo. Jako kluk jsem chtěl vždycky řídit tramvaj. Profese fotbalisty tenkrát hlavně ani neexistovala – chodilo se normálně do práce a odpoledne na tréninky, o víkendu byl zápas. No a v Ďolíčku jsem začal asi v devíti letech, tenkrát se Bohemka jmenovala Spartak Stalingrad. Vyučit jsem se šel do ČKD, takže jsem tam pak byl s Karolem oficiálně zaměstnaný jako soustružník, ale už jsme jen hráli. Měli jsme dohromady jeden soustruh, ale nikdy jsme ho v práci nezapnuli.
KD: Mně když bylo asi šest let, otec dostal nabídku práce v Handlové a odstěhovali jsme se z Trnavy. Přihlásil mě tam do žáčků za Baník Handlová. V patnácti jsem přešel zpátky do Trnavy, na internát, a tak jsem přestoupil a hrál za dorost. V osmnácti jsem se dostal do základu, tedy hrál jsem za Spartak Trnava za áčko. No a jak říkal Tonda, oba jsme shodou okolností vyučení soustružníci, takže přestup do Bohemky znamenal pracovní smlouvu v ČKD. Ale nemuseli jsme tam moc chodit, spíš jsme byli v Ďolíčku.
Oba jste hráli na Západě. Dělali vám komunisti problémy s přestupem?
KD: S nároďákem jsme byli na mistrovství světa v Mexiku, ale neuspěli jsme, což tehdejší režim pochopitelně řešil. Navíc Alexander Horváth, stoper Slovanu Bratislava, emigroval do Belgie. Takže jsme od svazu dostali všichni stopku na deset let, ven jsme nemohli. Po téhle lhůtě nastavili pro cestu do kapitalistický ciziny, jak se tenkrát říkalo, kritéria: věk minimálně 32 let, mít odehráno za nároďák aspoň 45 zápasů nebo mít za sebou účast na olympiádě. Takže na začátku osmdesátých let jsem toto měl splněno a mohl jsem jít hrát za belgický Lokeren. Podmínka byla, abych měsíčně Pragosportu odváděl tisíc západoněmeckých marek.
AP: Taky jsem měl v osmdesátých letech ty podmínky splněný, takže jsem mohl odejít do Rakouska. Pragosportu jsem odevzdával měsíčně třicet procent platu.
Zvažovali jste emigraci?
AP: Já jsem venku zůstat nechtěl, protože pro mě je problém jazyk. Tušil jsem, že jako česky se nikdy žádnou cizí řeč nenaučím. A taky samozřejmě máte doma nějaký vazby, rodinu, takže jsem se chtěl vrátit.
KD: Já jsem o emigraci přemýšlel. Že přijde revoluce, jsme samozřejmě nemohli tušit, ale nechtěl jsem tam začínat od nuly. V tehdejším Československu by mi všechno vzali, v Belgii bych vlastně neměl nic a začínal nanovo. Uvědomte si, že my jsme navíc byli už v těch osmdesátých letech, kdy jsme splnili ty podmínky pro možnost vycestovat, třicátníci, z dnešního pohledu už skoro na konci kariéry, a teprve jsme mohli přestoupit do jiného evropského klubu. Ale když jsme jednou hráli s Torpedem Moskva, na sněhu to tenkrát bylo, trochu jsme se s Rusama pobili. S občany Sovětského svazu, našeho oficiálního vzoru, tenkrát to byl zásadní prohřešek proti režimu! No, chtěli nás vyloučit z fotbalového svazu, což by byl konec kariéry. Nakonec nás nechali hrát, ale kdyby na vyloučení došlo, tak jsme ještě s jedním spoluhráčem zvažovali, že utečeme.
Museli jste po návratu ze zahraničí podávat StB nějaká hlášení o průběhu pobytu?
AP: Já jsem jednou jel na zápas do západního Německa, žádný hlášení jsem nepodal a oni si mě předvolali a chtěli mi sebrat pas. Nakonec z toho naštěstí nic nebylo. On s námi vždycky, když jsme jeli za hranice, byl v autobuse jeden chlap, kterého nikdo neznal. Oficiálně se říkalo, že to je někdo z tělovýchovné jednoty, ale byl to samozřejmě komunistický dozor, co nás měl hlídat. A paradoxně na jednom výjezdu utekl na Západ právě on.
Měli jste tenkrát fanynky?
AP: Tenkrát to nebylo jako dnes, zlatokopky moc nebyly a fotbalista byl vlastně normální člověk, žádná celebrita. Ale vycházeli jsme na plakátech v časopise Stadion a v pár pokojíčkách jsme teda asi viseli.
KD: Tak to já to měl trochu jinak než Tonda, já jsem si přízeň fanynek uměl užít.
Co říkáte na nový herní systém, který má letos v lize premiéru?
AP: Já jsem v tomhle spíš konzervativní, ten původní systém jsem měl radši. Ale uvidíme časem. Každopádně když jsme v Rakousku hráli za jednu sezonu čtyřikrát s jedním a tím samým týmem, už to moc záživný nebylo. Uvidíme na konci jara.
Jak hodnotíte „zimní výprodej“, který na Bohemce proběhl a který vzbudil mezi fanoušky rozporuplné reakce?
AP: Ono záleží, jaké jsou v klubu momentálně podmínky. Samozřejmě že je lepší udržet dobré hráče, ale to může být pro klub složité, zvlášť když je v takové finanční situaci, v jaké je. Navíc i hráči mají tendence odcházet, často Bohemku berou jako odrazový můstek na cestě do ostatních týmů.
Jaký je recept na druhý mistrovský titul pro klokany? Jsou to peníze?
AP: Momentálně je to spíš sen, realita je boj o záchranu, tedy nesestoupit. Titul, to chce čas a podmínky.
KD: Do klubu teď jako sponzor vstoupil majitel Spartaku Trnava Poór, v Trnavě se nedohodl a končí tam. On má stejný sen jako my, ale je to o poznání větší optimista a titul rozhodně chce. Předpokládám, že pro to udělá vše, co bude v jeho silách.
Nemáte po začátku jara pocit, že Bohemians Praha 1905 je klub, do kterého si každý rád kopne? Kluby s větším zázemím, samozřejmě hlavně finančním, berou klokanům body až moc snadno. Hrají v tom svou roli sudí a videoasistent rozhodčího (VAR)? Obě pražská „S“ Bohemku obrala o body kvůli sporným momentům, Slavie dokázala něco nevídaného, když prohrávala a stav 1:0 otočila během několika sekund na 0:1.
AP: VAR systém není regulérní už proto, že se používá jen na vybraných zápasech. A je vidět, že výhodný je pouze pro velké kluby. Přehmatů s videem je bohužel moc, pravidla se upravují, vzniká prostor pro manipulaci a vypočítavost. Dřív byla třeba ruka a bylo všechno jasný, bez diskusí. Dnes je kolem toho spekulace, že to bylo nastřelený a tak. Zásah VAR navíc vzbudí obvykle i emoce, a teď konkrétně s tou Slavií – vyhrávat a být na koni a najednou prohrávat a nemít ani gól, to vás srazí na kolena a už ten zápas prostě nehrajete v pohodě.
KD: Královec nás poškodil. Já jsem šťastný, že jsem hrál před padesáti lety, a ne dnes, toto už bylo opravdu moc. Sudí Královec odvolal Bohemce regulérní gól, toto by si jinde nedovolil. V mojí trnavský éře by Královec ze stadionu neodešel. Vždyť on si může vymyslet naprosto, co chce...
Jak hodnotíte fanouškovské aktivity? Chorály, choreografii, fanouškovské spolky…
AP: Je pravda, že za nás chorály nebyly, pouze praotec všech chorálů „Bohemka do toho!“. Dneska se v Ďolíčku fandí prakticky celý zápas. Je to určitě lepší než hrát před tichým nebo prázdným hledištěm, protože atmosféra povzbuzuje hráče a samozřejmě zlepšuje tempo hry. A komunikace s fanoušky, to byl dřív Klokan klub, místní party v různých městech. Když byl výjezd v jejich blízkosti, tak přišli, měli jsme s nimi i besedy.
KD: My měli v Trnavě při začátku zápasu hymnu Silencio, když jsme nastupovali, jinak chorály nebyly. Teď je to lepší. Má to pozitivní vliv na tempo hry a na hráče. Ale vzpomínám si, že když fanoušci na zápase křičeli „Panenka je bůh“, tak to komunisti zakazovali, jako že žádnej bůh neexistuje. Dokonce do klubu kvůli tomu přišla z ÚV KSČ stížnost.
